Chléb, prach

Krátký román o síle cesty pamětí, potřebě setřít prach ze vzpomínek, třebaže to bolí, a o spáse v nabídnuté skývě chleba. Poslední román Marka Sosiče Chléb, prach – tři roky po jeho vydání autor předčasně umírá – je intimní a naléhavou výpovědí o krutostech válek. Válek, které lidé vedou odnepaměti a z všelijakých důvodů, ale které se někdy stávají příležitostí pro ukojení vražedných instinktů či – a to je ještě horší – zvrácené touhy po dobrodružství, jako v případě „střelců ze Sarajeva“, kteří platili agentuře za „adrenalinový zážitek“ z usmrcení nevinných civilistů. Válek, ve kterých lidé odhalují své nejhorší, ale i nejlepší stránky. Válek, kdy se pasivita, lenost, neochota pomoci bližnímu stávají zločinem. Ústředním motivem románu je cesta, jak ta skutečná, kterou podniká protagonista vlakem a autem mezi Itálií, kde žije, a Bosnou, kde žili jeho příbuzní, tak i cesta protagonistovou pamětí, mezi útržky vzpomínek, v níž se mísí hlasy, obrazy a sny. Cesta se tak stává i metaforou duchovní, očistné pouti, iniciované výčitkami, pocitem viny a touhou po vykoupení, po naději. Giottovy fresky v padovské kapli Scrovegniů, jejichž výjevy se protagonistovi vracejí na mysl, plní v lyrické mozaice příběhu symbolickou roli. Hlavním motivem fresek je spása lidstva a Sosičův hrdina, spisovatel a intelektuál jako on, si na své cestě rodinnou historií i záplavami sužovanou krajinou svých předků klade otázku, zda lidstvo po všech napáchaných zvěrstvech ještě vůbec spasit lze. Jednoznačnou odpověď nedostaneme, ale v románu je kromě obrazů zla a násilí, životů rozdrolených v prach, přítomna i silná symbolika chleba, jejž nalézáme v názvu: symbolika dobra, pospolitosti, sdílení a míru.