Ženy u oltáře. Nikdy?

Jaká je a jaká byla role žen v církvi? Dnes se ženy, protože nemohou být svěceny, ocitají mimo církevní hierarchii, která sestává pouze z vysvěcených osob. Ale bylo tomu tak vždy? Na tuto otázku hledá odpověď kniha Ženy u oltáře. Nikdy? Autor zahrnuje do debaty umělecké předměty z období od třetího do šestého století, na kterých se objevuje nová ikonografie Matky Boží. Kolem roku 400 vznikají znázornění, na nichž má Marie maforium, těžký závoj vdaných žen a vdov. Na jiných zobrazeních zpod jejího pláště vystupuje štola. Na základě srovnání s dalšími díly i s dobovými texty lze dojít k závěru, že se z maforia a štoly stal liturgický oděv. Do nové ikonografie Matky Boží by se tak promítly atributy vysvěcených žen, které po krátkou dobu patřily do hierarchických struktur církve, a míněná znázornění Matky Boží by tak vyjadřovala, že tyto ženy byly pod Mariinou ochranou. Společenská situace se však rychle měnila a během šestého století ženy podíl na moci v církvi ztratily. Jejich působení se omezilo na život v klášteře. Zobrazování Matky Boží se štolou a maforiem však přetrvalo a dnes se nabízí jako cenný dokument pro studium postavení žen v pozdně antické církvi. Z knihy vyplývá, že ženy – ať už byly nazývány jáhenky, kněžky či zasvěcené vdovy – měly v hierarchii pozdně antické církve své místo.