Sto roků v tichu

Na sklonku první světové války potkává mladá Elžběta v zapomenuté litevské vesnici tajemného Aureliána. Toto letmé setkání ji k cizinci osudově připoutá a jeho důsledky dolehnou i na nadcházející generace žen z Elžbětiny rodiny. Román čtenáře postupně provází celou litevskou historií dvacátého století a ukazuje mu, jak hluboko se historické zvraty propisují do lidských vztahů, ať už spolu s postavami prožíváme meziválečné období, poválečná traumata, sovětskou éru, či první roky litevské nezávislosti na začátku devadesátých let Akvilina Cicėnaitė píše s mimořádnou citlivostí a obrazností, její vyprávění připomíná melancholickou rodinnou ságu, v níž se osobní bolest mísí s tíživými dějinami celé země. Sto roků v tichu je román o ženské zkušenosti, mezigeneračním traumatu i o tom, co se stane, pokud slova zůstávají nevyřčena příliš dlouho. Sugestivní atmosféra románu, jeho lyrický jazyk a silný emocionální náboj činí z autorky jeden z nejvýraznějších hlasů současné litevské literatury „Nikdo neví, kolik mám v srdci viny. Nikdo neví, jak mi ta vina srdce spaluje.“ — úryvek z knihy