Deník

Peter Wilmot se s Misty seznámil na výtvarné škole. Kromě bradavky propíchnuté špendlíkem a svetru od krve ji zaujal ještě něčím jiným. Směsice odporu a obdivu vyústila ve sňatek a život v kamenném domě na ostrově Potchkeysea. Všechno, co člověk dělá, je autoportrét. Misty chtěla být malířkou, ale těhotenství jí to znemožnilo – místo toho skončila jako servírka a pokojská, obtloustlá páchnoucí ženská, která svůj příběh zaznamenává ve formě deníkových zápisků pro svého manžela. Pro tebe, milý Petere. Ty šmejde. Peterův pokus o sebevraždu, který ho umrtví ve věčně kómatickém stavu, ji k umění navrací. Misty začíná malovat: impulzivně, automaticky. Jako kdyby jen zaznamenávala vize. Jako kdyby její ruku někdo vedl. Skutečné umění vzniká jedině z utrpení. Pak zjistí, že manžel tajně psal na stěny domů, které opravoval, zlověstná proroctví o ostrově, na který nemá nikdo „cizí“ vstoupit; o ostrově, jejíž komunitu má kdosi spasit svými obrazy. Peterův otec zemřel, ale chybělo úmrtní oznámení. Sám Peter měl v krvi spoustu prášků na spaní, které nikdy nebral. A pak se utopí Mistina dcerka Tabi. Zločiny proti celé skupině obyvatel. Spása má dost blízko k apokalypse. Palahniuk pokaždé zabrousí do jiných vod… V tomto díle se soustředí na grafologii a také na choroby slavných umělců. Za klíčovou větu Deníku můžeme považovat Kde berete inspiraci? Obrazy Misty Marie Wilmotové vznikají z čiré bolesti. A z donucení.