Oči modrého psa

Povídky ze souboru Oči modrého psa patří k raným Márquezovým dílům. Vznikly v letech 1947 až 1955 a vyšly dokonce až v roce 1974, sedm let po vydání autorova nejslavnějšího románu Sto roků samoty. I proto představují trochu jiného Márqueze, neboť náležejí k žánru fantastické prózy a je v nich patrný silný vliv surrealismu. Ve čtrnácti povídkách se čtenáři představuje složitý, mnohovrstevnatý svět, v němž sen koexistuje se skutečností, život se smrtí, přítomnost s minulostí, šílenství s racionalitou. Stačí nedůležitá událost, nepatrná změna osvětlení nebo drobná odchylka v běžném řádu dne a ve známé, banální každodennosti se otevírá škvíra, kterou do ní vniká "jiný" svět, temný, nebezpečný, zneklidňující. Poznání existence skrytých vrstev skutečnosti mrazí, děsí i okouzluje zároveň a nutí postavy (i čtenáře) přehodnotit ustálené vnímání okolního světa. Márquezovskou fantastickou poetiku dotvářejí i existenciální témata jako láska, osamělost, odcizení, krize identity, vina a smrtelnost.