Studánková víla Lesanka vypráví, jak je to vlastně s vílami a čím se od sebe odlišují. Podobně jako je tomu u lidí, existují víly hodné i zlé, pracovité i líné, chytré i přihlouplé, potměšilé i vlídné, ale i potrhlé. Liší se také tím, co dělají a co se musely naučit, než je jejich královna pustila z vílí říše na svět, a co se stane, když to nedělají. Na takovou vílu, která neplní svůj úkol, se třeba přižene vítr a rozfouká ji na cáry mlhy. Anebo se změní v divoženku či smutnou bludičku. Čtenáři zjistí, že jsou víly studánkové, lesní, luční, i mnohé jiné, a Lesanka se zmiňuje také o některých zvláště pozoruhodných a cizokrajných vílách, které pocházejí kupříkladu ze Skotska. Pozoruhodná je i jedna z víl z pražských Vinohrad. Vyprosila si totiž na královně, aby ji zbavila věčné mladosti, kterou všechny víly mají, a zestárla. Stala se přívětivou, vlídnou stařenkou sedávající na lavičce v parku, která si velice ráda popovídá s každým, kdo si k ní přisedne. Lesanka vypráví také o vílích zvyklostech, kupříkladu o tom, že víly nenosí boty, aby je netížily a netáhly k zemi. Chodívají bosé, aby neztratily svou lehkonohost, a mohou tak chodit i ve sněhu a mrazu, protože je nestudí. Půvabnými ilustracemi dílo doprovodila Zdeňka Študlarová.
