Zrození klasických hudebních forem z metaforických obrazů rétoriky

Klasické hudební formy jsou nejčastěji spojovány s pojmem „sonátová forma“, který se ovšem utvářel až ve třicátých letech 19. století. To znamená, že skladatelé ve druhé polovině 18. a první třetině 19. století neměli k dispozici tuto pojmovou představu o nové normě, která se postupně v nejrůznějších variantách kompoziční praxe začala prosazovat prostřednictvím různých žánrů instrumentální hudby. Kniha se pokouší prostřednictvím dobových teoretických textů, reflektujících dynamiku proměn kompozičního stylu, odhalit, jaké bylo skutečné chápání hudební kompozice v okamžiku, kdy se rodily nové hudební formy v období hudebního klasicismu. Prakticky všechny dobové texty používanou terminologií prokazují vliv klasické rétoriky a poetiky na chápání výstavby hudebního díla. Metaforické obrazy rétoriky se tak staly základním účinným nástrojem, který utvářel porozumění hudebnímu kompozičnímu procesu, v jehož rámci bylo hudební dílo vnímáno jako stavba. Přenos principů mluvené řeči do světa tónů ovšem sahá až do renesančního období v 16. století. Z tohoto důvodu jsou do knihy zařazeny úvodní kapitoly, které objasňují důležitost adaptování klasických principů na postupně se utvářející ideu hudebního díla včetně důležitého přechodu od kontrapunktické nauky k ustanovení nového řádu hudební harmonie, jež sehrála klíčovou roli při pojímání nových instrumentálních forem jako analogie rozvíjení klasického dramatu. Samotné představení zrození klasických hudebních forem v teoretické dobové reflexi je založeno na dvou nejvýznamnějších dobových kompozičních naukách. Nejprve na teorii hudební kompozice Heinricha Christopha Kocha, kterou postupně propracovával v posledních dvou desetiletích 18. století. Završení dobového teoretického pohledu na problematiku hudební formy následně v první třetině 19. století ve svých komplexních učebnicích hudební kompozice realizoval v Paříži Antonín Rejcha.