Krasojezdkyně

Náhoda a balení rybích prstů přivedou tohle skromné, ale také cílevědomé a pekelně tvrdohlavé děvče na jednu noc do domu Natashy Macauleyová, kde se zrovna hodlá na pár týdnů usídlit Natashin (téměř) exmanžel Mac, který se během toho jednoho roku, kdy jsou se ženou od sebe, zřejmě proměnil v dokonalého muže. Netrvá dlouho a události naberou tak nečekaný spád, že se nejen Natasha, mimochodem právnička, specializující se na zastupování dětí, nestačí divit… Jojo Moyesová Jojo Moyesová (nar. 1969) vystudovala na University of London žurnalistiku a novinařině se věnovala po deset let – pracovala pro britský deník The Independent a pobývala též v Hongkongu jako dopisovatelka listu Sunday Morning Post. V roce 2002 jí vyšel první román Sheltering Rain a od té doby je spisovatelkou na volné noze. Je autorkou více než desítky románů, její parketou jsou především romantické příběhy, které se však vyhýbají tradičním žánrovým klišé a za nimiž se skrývá vážnější podtext. Její knihy jsou vydávány v 35 zemích po celém světě a každý nový titul se pravidelně umísťuje na předních místech evropských i amerických žebříčků bestsellerů. Je také jednou z mála autorek, která získala dvakrát prestižní britské ocenění Romantic Novel of The Year Award (v roce 2004 za Foreign Fruit a v roce 2011 za The Last Letter From Your Lover, česky 2013 jako Poslední dopis od tvé lásky), která už od roku 1960 udílí The Romantic Novelists’ Association. Ikar vedle Posledního dopisu ještě vydal celosvětový bestseller Než jsem tě poznala (2013), Stříbrnou zátoku (2015), Dívku, již jsi tu zanechal (2015) a titul Jeden plus jedna (2016). Spisovatelka žije s manželem, novinářem Charlesem Arthurem, a jejich třemi dětmi na farmě v hrabství Essex. Je velkou milovnicí koní a také vášnivou jezdkyní. Ukázka z textu   Začenichala, zavrtěla se. „Je to to, co si myslím, že to je?“ zeptala se. „A jak to mám vědět?“ otázal se John. „Já vám do hlavy nevidím.“ „Je to... tráva?“ Vyňal si cigaretu ze rtů a pozorně si ji prohlížel. „To teda sakra doufám, vzhledem k tomu, kolik jsem za to dal.“ „V tomhle autě to kouřit nesmíte. Macu, řekni mu to.“ „No, vedle auta budu kouřit asi těžko, madam, co?“ Natasha zabořila hlavu do dlaní. Mac v zrcátku zachytil Johnův pohled. V očích mu pobaveně zajiskřilo. Natasha zvedla hlavu. Zhluboka se nadechla. „Abyste věděl, pane Kovboji, nebo jak se to vlastně jmenujete: skutečně bych ocenila, kdybyste v tomto autě nekonzumoval drogy. Přinejmenším ne, když vězíme v zácpě.“ Nořila se do sedačky a po očku sledovala auta, která se sunula po obou stranách. „Jenže mně se jinak v autě dělá blbě. A jak se vy dva hádáte, jsem celej vystresovanej. A stres nám starým lidem nedělá dobře. Viděli jste, co se stalo Kapitánovi.“ Natasha polkla. Vypadala jako někdo, komu zatraceně brzy dojde trpělivost. „Takže si to ujasníme. Pokud vás nenecháme v Macově autě kouřit zakázané substance, budete budˇ zvracet, nebo zemřete stresem.“ „Tak ňák.“