Miroslav Donutil 70

Nezřídka člověk slyší, že herecké osobnosti, jaké jsme měli dříve, v současné době už nejsou. Já bych některé přece jen mohl jmenovat, ale o jedné jsem zcela přesvědčen. Miroslav Donutil. Pokud stojí na jevišti, tak dokáže nejen skvěle hrát, on také zpívá i tančí, směje se i rozesmívá až k slzám, ale také dokáže truchlit i rozesmutnět, a na druhé straně, v hledišti, si jeho výkon užívá, a dokonce se jím kochá divák. Tak tohle dnes u nás dokáže opravdu snad jen Donutil a divák si náhle uvědomí, že rodák z Třebíče a pak hvězda brněnského Provázku a persona Národního divadla navazuje na osobnosti s komediálním a vypravěčským talentem, jakými postupně byli Vlasta Burian, Jan Werich, Miroslav Horníček a Vladimír Menšík. „Já taky miluju, když můžu přijet za divákem a přímo jemu vyprávět. To je nejlepší, co může herec zažít. Zpočátku mě někteří lidé kritizovali, že jezdím s pořadem po republice, jako že je to snad něco podbízivého,“ svěřuje Mirek. „A já na to říkal: Co už by měl herec dělat a co víc by měl chtít, než přijet někam, kam přijdou diváci jen kvůli němu a jeho historkám. To je přece krásné. “ Tak přemýšlel i Menšík a právě s ním je Donutil často srovnáván. Ostatně, je nějaká obtížnější herecká disciplína, než být bavičem a komikem, zeptal jsem se Jiřího Suchého, nestora Semaforu. „Možná že ano, ale já o ní nevím,“ odpovídá svébytně. „A Donutil je skvělý vypravěč a výjimečný jako herec.“ A Pan Herec, jak jsem Miroslava pro sebe pojmenoval, mi na našich setkáních poutavě vyprávěl, co všechno prožil a o čem přemýšlel v posledních deseti letech. A já poznal, že tento kdysi bohémsky vyhlížející Nikola Šuhaj z Balady pro banditu je umělcem maximálně systematickým, vyjádřeno nadsázkou robotem s kalendářem nabitým a obsazeným rok dopředu. Kumštýřem, který nemá čas na nějaké stýskání, protože tvrdě a s velkou přípravou a odpovědností pracuje. Přirozeně mě v průběhu posledních let zajímalo, co si o „mém hrdinovi“ myslí osobnosti. Karel Gott či Bolek Polívka anebo také Milan Lasica a Emília Vášáryová. A právě hvězda oceněná na Slovensku „herečkou století“ sdělila něco úžasného. „Dívám se na Mirka a říkám si: to je Jean Gabin!“ Ano, rád souhlasím, takový typ protagonisty je, ale zároveň doplním: Donutil je svou hereckou paletou mnohobarevný se schopností „koncertovat“ jako ve své nejslavnější roli Truffaldina v díle Carla Goldoniho „Sluha dvou pánů“, které na prknech Národního divadla v průběhu dvaadvaceti let ztvárnil v rekordních 600 (!) představeních, podotýkám, zcela vyprodaných. „Tohle je ten důvod, proč to dělám!“ mohl si říci na konci každé reprízy. A tak se společně s autory začtěme do knihy, která vychází k sedmdesátinám Miroslava Donutila. Významný umělec se v ní ohlíží za posledním desetiletím a současně stojí před pomyslným zrcadlem, ve kterém ho vidí 70 osobností a lidí.