Ciment: Na srazu intelektuálů v Poteči nikomu néni do řeči

I když v písničkách valašské kapely Ciment jsou kytary často hodně ostré a rytmika nezapře hardrockové kořeny, nezní z její desky žádný heavy metal. Ciment zní naprosto přesvědčivě a přirozeně, to je dáno hlavně spontánností tvorby a její prezentace, tuhle kapelu nikdo nemůže ani v nejmenším podezírat z nějakých kalkulací. Pro svou první desku mohl Ciment vybírat z dosti rozsáhlé tvorby. Petr Zezulka píše své texty se značným nadhledem a používání nářečí u něj není žádnou snahou o ozvláštnění: prostě píše tak, jak mluví. Příběhy Zezulkových textů se odehrávají v uvolněné, konfliktům vzdálené atmosféře: lehce ustoupí ze sporu s dacanem Búbelů, který mu vyslopál osmičku (tj. pivo), bez velkého rozvažování vzdává boj o dívku se sokem Ohrozilem a na konci skladby Tereza z Valmeza o neúspěšném dobývání místní krásky si vyrovnaně řekne: Nic to, však mám ještě Martu. Prostě nadhled.